Za dva dny se znovu ozvala produkce. Chtějí ještě jednu schůzku před natáčením a tentokrát se na nás dvě, na psy, na místo natáčení a na oblečky přijde podívat ještě pan režisér i pan kameraman. Stalo se. Během půlhodinového setkání nad nezbytnou kávou se, kromě podrobné prohlídky velikého kufru s oblečky, nic nového nevyřešilo ani nezorganizovalo. Jen se dovídáme, že téma oblečků pro psy se v redakci televize velice dobře ujalo. Přítomní si navzájem ukazovali modely oblečků a chvílemi  to u nás na kuchyňském stole vypadalo jako v "sekáči". Děkujeme touto cestou všem, kteří nám své modely zapůjčili, zejména Amadeovi Nezkrotná markýza a jeho majitelům, manželům Jircovým, za smoking, kombinézu a skvělé čepičky.

V pátek v poledne, 3 dny před vlastním natáčením a těsně před víkendem, znovu volala paní produkční. Štáb konečně zjistil, že náš prvotní návrh, aby oblečky převádělo co nejvíce různých psů, místo jimi původně požadovaných pouhých čtyř, není k zahození, a tak dostáváme za úkol, sehnat na natáčení "co nejvíce psů". Markéta tedy sáhla do zásob a Fanynku doplnila ještě Trixi (Beatrix Hayyah Mahtob) a Blondie Prague Limit, já jsem upravila dva kníraččí veterány (na ty nakonec nedošlo) a čas si udělala i Jitka Hořáková s Angelikou Nezkrotná markýza a Gwendy od Zlaté Samanty. Co jméno, to ostřílená televizní hvězda, která by neměla zklamat.

V den natáčení se kolem deváté ráno scházíme na Malvazinkách. Náš byt čeká zatěžkávací zkouška. Což o to, z naší strany jsme jen čtyři (já, Markéta, Jitka a Honza Šimeček, coby dokumentarista akce), ale z kolika lidí se bude skládat přítomný štáb, to jsme netušili. Než jsme se stačili vzpamatovat a domluvit Arnymu s Akimem, že Fanynka už "nemá své dny", přijela televizní dodávka. V ní moderátorka reportáže Jitka Kocurová, produkční, kameraman, režisér, zvukař, technik a řidič. Předsíň i byt zlehka zapraskaly ve švech. Rozdělujeme psy i sebe na dvě skupinky, abychom si nešlapali po hlavách. Než si pan kameraman a zvukař připraví "nádobíčko", obrací se na nás paní produkční s tím, že by bylo skvělé ukázat divákům, jak se oblečky šijí a pátrá po šicím stoji v naší domácnosti. Peláším o dvě patra níž k manželově mamince a během chvíle donesu kufříkový šicí stroj, který realizaci nápadu zachrání. Přišlo sólo pro Markétu, která zahajuje natáčení reportáže šitím na stroji (nikdo z nás ho neuměl zapojit a tak ještě voláme maminku, která se na chvíli stane odborným poradcem). Šití se podaří, a je možné natočit záběr, kterak paní Kocurová na návštěvu k Brychtovým přichází. Její klepání na dveře bylo sice nápadem logickým, ale my jsme měli ve vedlejší místnosti plné ruce práce, abychom utišili psíky, zvyklé hlásit "diverzanty". Další částí byl příchod psíků do místnosti, ve které Markéta šila oblečky. Už jste někdy vysvětlovali psům, že mají něco dělat stejně asi šestkrát? Natáčely se naše nohy, jejich nohy, naše hlavy, jejich hlavy ... A to vše se posléze sestřihlo do jednoho obrázku. Po čtvrtém příchodu už psíci jen kroutili hlavičkami. Za piškoty však byli ochotní opakovat běh předsíní bez ustání. V kuchyni, s výstavou našich pohárů za zády (ty se štábu moc líbily), byl natočen i kus rozhovoru o oblečcích, jehož účelem bylo vysvětlit divákům, proč se psi vůbec oblékají. Do výsledného sestřihu se pochopitelně dostal jen kousek z vyřčeného. Následoval další ze skvělých nápadů: "Nemohli by ti pejsci pít tady z té misky? My bychom si to natočili." Na první pohled evidentně nereálnou situaci (psi pili před chvílí a já zrovna dolila misku) nakonec zachránila Gessi, která byla ochotná lovit v misce s vodou utopené piškoty, které jsem jí tam ve stavu lehkého zoufalství hodila. Odtud pochází záběr "Gessi v pyžamku vodu pijící". A v zápětí další realizační perla na poslední chvíli. "Nemáte tady postel? My bychom ty pejsky natočili v pyžamkách v posteli jak spí. To by se mohlo líbit." Což o to, myšlenka byla skvělá, leč měla drobnou vadu na kráse. Vzhledem k tomu, že se točilo ve třech z pěti místností našeho bytu, přičemž místo nevyužitého obýváku máme momentálně "skladiště" a do ložnice jsem brzy po ránu přestěhovala vše, co by mohlo při natáčení překážet, zbýval už jen maličký pokojík pro hosty, který jsme nyní používali jako "čekárnu" mezi natáčením. Na jednolůžkové posteli jsem ale měla složené peřiny pro 3 hosty a hromadu oblečení. Následovala klasická blesková "potěmkiáda", kdy jsem zbytek překážejících lůžkovin, rotoped, židličky, lampu a další věci přesunula do ložnice (tady už se nedalo ani projít a kdyby věci spadly, už bychom se tam v životě nedostali). Pejskům jsme nechali na posteli "noční povlečení s měsíčkem a hvězdičkami" včetně polštáře i peřiny a oblékli je do flanelových oblečků a košilek na spaní. Gessi, Akim a Arny a na druhé polovině postele Gwendy, Angelika a Trixi utvořili trojice. Než došlo na vyslovení dalšího geniálního režijního nápadu: "Nemohli by ti psíci chvíli doopravdy spát", upadla Gessince hlava na polštář, čubinka zavřela oči a po boku s oběma klimbajícími psíky skutečně usnula, čímž vzbudila mezi členy štábu značné pozdvižení. Vysvětlila jsem panu kameramanovi, že moji psi touto dobou (bylo 10.45 dopoledne) obvykle nenatáčejí televizní pořady, ale spokojeně spinkají v mé posteli nebo na sluníčku. Ze spánku jsme je bohužel museli probudit a následovalo svlékání a oblékání, ze kterého později vznikl rychlosestřihový pelmel.

Zbývala už jen poslední část natáčení - módní přehlídka. Gessi dostala růžový pletený svetřík, který ladil dle přání produkce s mým rolákem, Angelice moc slušela károvaná vestička, ladící s Markétiným sakem, Akimovi jsme přidělili smoking, Arnymu kombinézu a kšiltovku, Trixi červený rolák, Fanynce teplý červený kabátek z fleese se vzorkem černobílých pejsků, Blondimu modrou kombinézu s obrázkem a Gwendy nepromokavou vestičku do deště. Když jsme se s takhle vyšňořenými psíky sešli před domem na chodníku, nemohli jsme se udržet smíchy. Dělníci, kteří na protější budově bývalého Sanopzu opravují fasády, téměř popadali z lešení a další, kteří nedaleko káceli staré stromy, málem podřízli úplně jinou zeleň. Ani pro pejskaře v parku nebyl pohled na náš tým obvyklý a přesto, že mě i naháčky znají, trousili se za námi jako procesí, jen aby kousek z toho kabaretu zahlédli. Pan kameraman byl nadšen nedalekým parkem a proto se psí část výpravy do této lokality odebrala po svých za účelem venčení, zatímco štáb se naložil i s technikou do dodávky a těch pár metrů dojel vozmo.

Naše původní představa, že předvedeme pejsky v oblečcích na výstavních vodítkách a elegantním výstavním klusem, vzala rychle za své. Na zem do listí pan kameraman načrtl klackem čáru a pravil, že tam se každý pejsek zastaví přesně na tu dobu, kdy bude moderátorka číst komentář k danému oblečku. Technicky bylo ještě nutné zvládnout, aby pes na čáru přišel co nejrychleji, aby na ní, pokud možno bez hnutí stál a pak aby zase co nejrychleji stanoviště opustil. K tomu se musel inteligentně postavit i majitel, který nesměl mít nohy jako širokorozchodnou trať, ani nesměl psovi nijak stínit. Komentář k jednotlivým oblečkům vznikl za pochodu a na zádech paní produkční. Naštěstí se nám podařilo přesvědčit pana kameramana, že není reálné, abychom si za pochodu přehazovaly psy podle scénářem stanoveného seznamu a všechny oblečky tak předvedly bez jediného střihu v plynulém záběru. I tak bylo s každým psíkem co dělat. Jednou jsme psa postavily na čáru moc dopředu, podruhé moc dozadu, jednou byl nástup moc rychlý, podruhé příliš pomalý. Pak zafoukal vítr, zvedl listí a chudák Jitka nemohla tmavou čáru na zemi najít vůbec, takže se postavila na místo, o němž se domnívala, že by tam snad původní značka mohla být. Jestli nás někdo pozoroval, musel dojít k názoru, že mají Bohnice vycházky. Přehazovaly jsme si psy, měnily vodítka, rozbíhaly se a brzdily, kroutily se, abychom nepřekážely v záběru a přitom se snažily dodat ke správnému komentáři správného psa. A najednou klap, bylo hotovo. Přesně ve chvíli, kdy pan kameraman ukryl kameru a zvukař sundal mikrofon, začalo poprchávat. Tiše jsme všichni doufali, že nám na reportáž prší štěstí a 16. března 2002 bude výsledek ke koukání. 

Pokud jste pořad viděli, pak jistě víte, co z natáčení zhruba zbylo. Z velkoakce "šicí stroj", zůstalo především jeho vrčení, ze spaní psíků v posteli kratinký sestřih, z povídání o účelu oblečků tak 20% vyřčeného, z povídání i o plemeni dvojitě popsané rozdělení variet a z láskyplného povídání o plemeni moje poslední věta, kterou však mohu kdykoliv podepsat: "Naháči jsou pro mě nejlepší psi". Tak ať je tomu tak i pro vás.

s poděkováním Markétě Chrtkové, Jitce Hořákové a fotografovi Janu Šimečkovi  - L. Brychtová