Mezinárodní výstava

Donji Miholjac - Chorvatsko - 16. června 2002

Takzvané "dvojvýstavy" jsou stále populárnější. Za jeden víkend stihne vystavovatel se psy absolvovat dvě výstavy ve dvou různých zemích, které jsou od sebe přes hranice vzdáleny jen minimálně. To je i případ dvojice mezinárodních výstav Pécs - Donji Miholac. Z Pécse, kde jsme přespali ze soboty na neděli, je to do Chorvartska asi 25 kilometrů. S celníky nebyli žádné potíže, naopak ráno se zdáli připraveni na nápor vystavovatelů a plynule odbavovali auta ze tří stanovišť. Přechod hranic nám trval asi 20 minut. Kousek za cedulí "Donji Miholjac" už stáli připravení policisté, přísně řídili dopravu a odkláněli auta na vyhrazená parkoviště. Objeli jsme určený prostor k parkování a vida, že se výrazně vzdalujeme od vstupní brány, vrátili jsme se elegantním obloukem před vchod. Zde jsme vyložili všechny věci a manžel odjel zaparkovat k nejbližšímu parkovišti. Protože bylo jako jediné v obráceném směru, než přijížděli návštěvníci, podařilo se mu schovat naše autíčko téměř za rohem. Vzápětí už nás čekalo jedno zdvižení všech věcí nad vysoký obrubník a průjezd zámeckou bránou včetně veterinární a vstupní přejímky psů. Tato procedura byla sama o sobě dost kuriózní. Prostřední vrata byla totiž zavřená a do areálu se vstupovalo mezi bočními sloupky kolem ní. Paradoxem bylo, že kolem areálu úplně chyběl plot, takže se tam vlastně dalo vejít kudykoliv. Náš kruh byl naštěstí umístěn přímo za vchodem, takže jsme nemuseli s věcmi po prašných cestičkách nijak daleko. Bleskově jsme zaujali místo pod stromem, v blízkosti stanu se stolkem rozhodčího. Výhodou byl celodenní stín a přijatelná teplota, nevýhodou prašný podklad a, jak se vzápětí ukázalo, i předvádění boxerů a rotvajlerů v našemu kruhu. Aniž bychom to tušili, postavili jsme náš tábor do cesty "nahaněčům, loutkohercům, pískačům a křiklounům", kteří se většinu dopoledne snažili jakýmkoliv způsobem upoutat na sebe pozornost vedrem zmožených, předváděných zvířat. Pro mě to byla svým způsobem zajímavá zkušenost. Od doby, kdy jsem po výstavách jezdila s boxerem a pohybovala se tak ve společnosti pracovních plemen, uteklo už pěkných pár let. Změnily se také předpisy FCI, které zakazují kontaktní způsob vystavování psů (jednoho proti druhému s využitím agresivity či dominance) a také upoutávání pozornosti psa osobou mimo kruh. Jak jsem zjistila, moc se v toto ohledu nezměnilo. Dva boxeři a čtyři rotvajleři byli zralí na vyloučená právě pro zjevně agresivní chování (jeden vystartoval i po vedoucím kruhu, což rozhodčí bohužel neviděl), další dva nestáli jinak, než nažhavení proti sobě. Při předvádění 14-ti boxerů se nějaký ten zásah pískací hračkou dal vydržet, ale při soutěži 20-ti rotvajlerů šlo téměř o život. Pomocníci za kruhem driblovali různými balóny o zem (od fotbalových přes nafukovací až k medicimbalům), čímž zvedali mračna jemného prachu. Majitelé původně bílých bišonků a maltézáčků, kteří "parkovali" kousínek od nás, po půlhodině vzdali naději na to, že jim běloskvoucí barva psíků vydrží a přestali je načesávat. Mě se pod nohy připletl gumový žralok a jen náhodou jsem si nezpůsobila zranění kotníku. Tenisáky, gumové kosti, pískací potvory a aporty všeho druhy patřily mezi standardní výbavu ruchařů. Originální byl majitel psa, který přímo z konzervy vyhazoval do vzduchu kousky masa. Ty vzápětí pleskly na zem a rozcákly se i se zbytky hutné šťávy do prachu. Na masařky i mravence čekaly hody. Na nás, po jejich několikahodinovém škvíření na slunci v naší blízkosti, nikoliv. Jiná paní disponovala středně velkým míčem v síťce a při rozhodování o CACIBa neváhala vlézt přímo do kruhu, přičemž pomůckou točila nad hlavou jako lasem a zdálo se, že co chvíli v podobě vrtulníku odletí. Dlužno dodat, že, až na čestné výjimky kratičkých momentů, rotvajleři na uvedená lákadla z vysoka kašlali, neboť je zajímalo jen to, jak se co nejdříve uklidit do stínu. Snad jen tři majitelé byli natolik inteligentní, že své psy stavěli do stínu ve třetině kruhu, aby své psy zbytečně nežhavili do běla. Pan rozhodčí Piotr Król z Polska to kvitoval také s povděkem. Celý den posuzoval na slunci bez klobouku a jen při psaní posudků se dostal do stínu pod stan. Opravdu to neměl lehké. Kromě zmíněných dvou pracovních plemen hodnotil ještě anglické buldoky (6), bišonky (4), boloňáčka (1), havanéze (2), lvíčky (2). maltézáčky (3), jednoho bruselského grifonka, 2 papilony, 3 pekinéze, 2 lhasa apso a naše tři číňánky, kteří šli na řadu zhruba uprostřed části společenských plemen. Než došlo na nás, zvládli jsme prohlídku okolí. Zdejší zámek je kulturní památkou a jeho kvality jistě oceňují i hnízdící čápi. Jak se tito krasavci tvářili na štěkací víkend, se nám nepodařilo zjistit (byli poněkud vysoko!). Důležitá drobnost pro všechny, WC, se nacházela jen v budově sousedící se zámkem a čítala jednu malou pánskou a jednu stejně malou dámskou toaletu, za jejíž použití bylo třeba uhradit jednu kunu (nikoliv živou, stačila mince). Návštěvníci se většinou s úlevou usadili ve stínu stromů a popíjeli cokoliv chladného. Přiznám se, že plněné bagety a sendviče z mrazícího boxu, na který pražilo sluníčko, ve mě vyvolaly dokonalou absenci chuti na cokoliv. Pěkně vyzdobený finálový kruh s hlučným ozvučením byl umístěn přímo před zámkem. V poledne byla teplota oblázků, jež tvořili podklad v tomto kruhu, taková, že se nedaly udržet v ruce. Živě jsem si představila, s jakým nadšením tu budou za dvě a půl hodiny stát vítězové plemen a další soutěžící.  Stín stromů dopadal jen na kruh přípravný, zatímco v okolí stupňů pro vítěze se s ním v žádném případě nedalo počítat. Za vidění stála upravená část zahrady, která se nacházela ze zadní strany zámku. Jezírko, potůček, záhony květin i ornamenty ve francouzském stylu. To bylo kouzelné prostřední této výstavy mimo výstavní kruhy. 

Včerejší konkurenci našeho Akima a Gessinky rozšířil pro tento den ještě Arnold, kterého s sebou vozíme, aby mu nebylo líto, že zůstává doma, a občas ho hlásím někam, kde se mi pozdává místo a rozhodčí. Jak se ukázalo, dnes šlo, jak se říká,  o trefu do černého. Arník na zčásti píchavém a hodně prašném povrchu chodil bez mrknutí oka a na stole stál, řekla bych až s útrpnou trpělivostí. Nejprve "vyfoukl" CACIBa Akimovi (zřejmě usoudil, že jeho vlastním potomkům bude desátý titul CACIB do rodokmenů také slušet) a následně porazil v soutěži o BOB, pod vedením mého manžela, i dobře se předvádějící Gessinku. Zasvěceným netřeba komentáře. Asi na výstavách začnou vévodit psi v rukách schopných mužů. Tímto blahopřeji svému manželovi ke skvělému úspěchu a kromě Akima mu přidám pro příští akce do péče i Arnolda! Zatímco v jiných rodinách by podobný výsledek možná způsobil potíže, my jsme se společně radovali z úrody titulů i z Arnoldkova úspěchu. 

Čínský chocholatý pes (variety společně)
Posuzovala: Piotr Król (Polsko)

Po skončení posuzování jsme si s manželem udělali ještě drobnou radost. Jistě jste postřehli mou poznámku, že naše rodina má v maďarsku část příbuzenstva. S těmi jsme strávili příjemný sobotní večer po výstavě v Pécsi. Ještě jednu věc, jsem před odjezdem chtěla manželovi ukázat a tak jsme přechodu hranic z Chorvatska zpět na maďarské území zamířili k pět kilometrů vzdálenému hradu Siklós (čti Šiklóš). Sama jsem tu byla naposledy před dvaceti lety a co dítko školou povinné jsem si odnesla v paměti zásadní informaci, týkající se našich prapra předků. V roce 1394 získal tuto pevnost rod Gara, pocházející ze Španělska. Tady lze nalézt kořeny používaného přijmení Garay, které v mnoha letech následujících doznalo modifikaci na Garai i Garaj. Zbývá jen dodat, že moje příjmení za svobodna je Garaiová, čímž zdejší hrad považuji na "naše" rodinné sídlo. Bohužel restituce se nám nějak vyhnuly :-)). Spojení s našimi španělskými předky je vidět takřka na každém kroku. Hrad má už do svého založení ideální polohu i architektonické řešení pro chov psů. Pevnost samu tvoří téměř jádro čtvercového tvaru s uzavřeným nádvořím (tvarem připomíná Bratislavský hrad bez čtyř charakteristických věží), zatímco vnější hradby vytvářejí kolem hradu hluboký ochranný příkop a dnes i báječné místo pro sportovní vyžití psíků. Naší malou výpravu jsem nejprve provedla po nádvoří i hradbách, Arnymu, Akimovi i Gessince jsem před informační tabulí vysvětlila historickou úlohu tohoto objektu a Hanuš se ponořil do zdejšího vězení, kde 5 měsíců prodléval i Zikmund, zvaný Šelma ryšavá. Největší nadšení psíci projevili v podhradí, kde se mohli volně proběhnout po veliké louce za nadšeného jásotu turistů, kteří se na dovádějící psíky dívali z hradeb. Historie je v tu chvíli evidentně zajímala méně. Akim bez mrknutí oka zaujal postoj hlídače, zatímco Arny kontroloval kvalitu vlastních hradeb. Gessinka, jako správná dáma, zlehka ochutnala místní trávu a nakonec společně a s Akimem oběhla čestné kolečko po rozlehlém pozemku. Až někdy pojedete na jih Maďarska, určitě si nenechte Siklós ujít. mají tu i výtečnou restauraci na terase s výhledem do okolí a večer se na nádvoří pořádají koncerty. Užili jsme si ničím nerušené idylické odpoledne a v 16 hodin zamířili domů, vstříc "Novému osudu" po právě skončených volbách do Poslanecké sněmovny. Těším se s vámi zase na shledanou na dalším výletě (náš příští program je: 6.7. světová výstava Amsterodam, 13. a 14. 7. Zalaegerzsek (Maďarsko) a  Oberwart (Rakousko), 17. a 18. 8. Oradea (Rumunsko) a Debrecen (Maďarsko - jedeme na melouny :)),  25. 8. Bratislava (ano, jen tento jeden den, Gessi i Akim budou v šampionech) a 31.8. Lucembursko. Mimo to vás čeká i mnohé prázdninové čtení, na které se určitě můžete těšit už nyní.

20. 6. 2002 - Ing. Libuše Brychtová