Mezinárodní výstava

Pécs - Maďarsko - 15. června 2002

Cesta do jižně maďarského města Pécs nám trvala přesně 7 hodin jízdy (Praha, Bratislava, Budapest, Pécs), pokud nepočítám půlhodinové venčení a náš odpočinek v průběhu jízdy. Ačkoli byl pátek, odpolední provoz nebrzdily žádné fronty, obojí hranice jsme překročili bez většího zdržení a ani průjezd většími městy nebyl nijak kalamitní. Až na území Maďarska se začaly dít věci. Večerní oblohu ovládly rudé červánky na hrozivě kupovité oblačnosti, na okně přímo přede mnou se rozmázl nějaký super velký hmyzák a nechal za sebou červenou krvavou šmouhu, na nárazníku nám bohužel skončil jeden horkem zpitomělý ptáček a největší člověčí hazardér silnic napasoval své červené auto do sloupu elektrického vedení. Na můj vkus to byl dost jednotvárně červený pokus o černý humor. Pro jistotu jsem zakázala manželovi, aby jakéhokoliv spolucestujícího přibíral přes kapotu našeho auta (a že jich po krajnici značně "upravených" kráčelo dost!). 

Pécs nás uvítala novou vozovkou, zářící televizní věží a překvapivě pěkným okolím. Musím dodat, že jsem tu byla poprvé a naposledy před dvaceti lety (máme zde část příbuzných ze strany mého tatínka) a od té doby se tu skutečně mnoho změnilo. Sestřenice nám zamluvila pokoj v kouzelném nově postaveném penzionku uprostřed právě vznikající moderní části města. Vzápětí jsme se přesvědčili, že maďaři umějí nejen nenásilně stavět pěkné rodinné domky, ale také dokonale využívají pozemky tak, aby měl každý objekt i pěknou zahrádku. Naši psíci byli nadšení z proběhnutí po okraji této nové čtvrti, kde je čekala nová asfaltová silnice a vedle ní zatím prázdné pole. My s manželem jsme se pro změnu dívali nad sebe, na jasné nebe plné hvězd. S takovou idylkou jsme usínali a těšili se na další den.

Bohatá snídaně nám dala základ jídla na většinu dne a právě ve chvíli, kdy jsem těsně před odjezdem na výstaviště zatahovala zip u tašky, vešla sestřenice s mapkou města i se zakresleným místem, na kterém se výstava koná. Miska čerstvých třešní byla jen drobnou pozorností na přivítanou. K budovám Lékařské fakulty v Pécsi jsme dojeli naprosto bez problémů, přičemž z hlavní silnice už byla cesta označena tabulkami CACIB. Výstava se konala v parku vysoké školy a ve slavnostně vyzdobených prostorách auly. Z čestných desek na sloupech zvídavě vyhlíželi ctění učenci a na mumraji kolem sebe, mohli nechat oči. Číňánky kupodivu nečekal v propozicích avizovaný a dost obávaný Márczé János, ale rumunský rozhodčí Petru Munteanu. Konkurence byla nulová, takže Akim a Geska museli o svých kvalitách pana rozhodčího přesvědčit sami. U venkovního kruhu se nám podařilo najít místo ve stínu vzrostlých kaštanů, což se ukázalo jako téměř životně důležité. Na řadu jsme šli před polednem, kdy už teplota stoupala k závratným výšinám a na přímém sluníčku se nedalo vydržet víc, než pár minut. Stín korun kaštanů nás ochránil před úpalem, zato jejich opadané plody (přebytečné zelené kaštánky) naháčkům daly co proto. Když si Geska zapíchla do nožičky čtvrtý, zjevně se jí tu přestalo líbit a vrhla na mě vyčítavý pohled. Akimek statečně oběhl rozcvičovací kolečko a teprve pak si dal zabodnutého zeleného ježečka také vyndat. Inu, příroda bojuje všemi zbraněmi. Na výsledcích není co komentovat. Geska 21 titul BOB a Akim 13 CACIB. Arny, který nabíral síly na druhý den, se jen prošel na závěr ve volném kruhu a když zjistil, že vedro panuje úplně všude, zalezl zpět do své přepravky, kde usnul. Únava neskolila jen jeho. Kolem kruhů pospával na trávníku kde kdo. 

Po skončení posuzování v kruhu jsme převezli náš "tábor" do auly. Jediným kamenem úrazu byla dvě schodiště (asi 15 schodů), která potrápila všechny vystavovatele na začátku i na konci výstavy. Většina mužů použila při přenášení těžkých klecí a přepravek jemně jadrné výrazivo (pravda, někteří i hodně jadrné). V nápaditě vyzdobené aule bylo příjemně. Ani zima ani horko. Jednoduchá výzdoba z balónků byla barevně veselá a když jsem procházela po červenozeleném koberci napadlo mě, kolik asi vážených lékařů, profesorů a vědců kráčelo po stejné podlaze při promocích či jiných slavnostech. Organizátoři pojali výzdobu mezinárodně a mě těšilo, že nejblíže k nám visela právě česká vlajka. Stupně vítězů byly dostatečně prostorné (i to je dost důležité, především pro skupiny a páry) a přehlídka cen pro vítěze zajímavá. Kromě pytlů s krmením a pohárů jí tentokrát vévodilo jízdní kolo s plnou výbavou. Vítěz super Best in Show se měl na co těšit. Co myslíte, jel domů na kole? V průběhu dopoledne jsem přihlásila do soutěže pár Akima s Gessi. Měla jsem k tomu tentokrát dva důvody. Prvním byl blížící se termín světové výstavy v Amsterodamu (pro nás 6.7.2002), před kterou se každý trénink hodí a druhým posuzování slovenského posuzovatele Jaroslava Matyáše. Spíš v žertu jsem si totiž řekla, že pokud se Akim s Gessi dostanou na "bednu", pojedu s nimi na jeden den na MVP do Bratislavy. A ono se to povedlo. Z konkurence asi osmi párů jsme skončili za samojedy a bišonky na pěkném třetím místě. S výkonem obou pejsků jsem byla spokojená a na stupních vítěz jsme stáli jediní "barevní" mezi "bělochy". 

V Best of group nás posuzoval maďarský rozhodčí Márczé János, známý chovatel jezevčíků (pokud vím, jeho pes je loňským vítězem v soutěži šampion šampionů Maďarska). Geska jako by tušila, že nebude "šálkem čaje" tohoto pána, mu věnovala jeden ze svých nejdelších a nejupřenějších pohledů, doplněných našpicovanými oušky. Už dlouho jí podezřívám, že pozná, komu se líbí a komu ne. Pan rozhodčí si vybral do užšího výběru čivavu, francouzského buldočka, dva pudly, havaňáčka a lhasu, která ve finále naprosto odmítla chodit. Její odchod následoval stříbrný pudl i havaňáček, skupinu vyhrála dobře známá finalistka, krátkosrstá čivava, která nakonec zvítězila i v Best in Show rozhodnutím Rosemary Hubrich, rozhodčí z Nového Zélandu (majitelé pudlů, které posuzovala, z ní byli poněkud v šoku, jak jsem si všimla a jak nám pak někteří i řekli). Pobalili jsme naše věci, převláčeli je přes schodiště a mířili k autu. Na cestě s námi prohodil ještě pár slov "náš" rumunský rozhodčí. V dubnu letošního roku posuzoval čínské naháče v Austrálii (33 jedinců) a pravil, že by se tam Gessi rozhodně neztratila. S mnoha vystavovateli jsme si řekli obligátní "Na viděnou zítra", a jeli jsme si odpočinout do penzionu. Druhý den odcestujeme asi 30 km přes hranice do Chorvatska (reportáž ZDE). 

Čínský chocholatý pes (variety společně)
Posuzovala: Petru Munteanu (Rumunsko)

Pár Ch. Akim Hvězda z Podmok a Ch. Gessi Modrý květ získal 3. místo v soutěži párů.

20. 6. 2002 - Ing. Libuše Brychtová