Mezinárodní a národní výstava (CACIB + 2x CAC)

Bosna a Hercegovina (BiH) - 15. a 16. května 2004

* Samostatná FOTOGALERIE ze všech tří výstav * 

* Přes 650 psů CACIB Mostar, 610 na noční CAC výstavě Široki Brijeg a 581 na CAC Medugorje.
* Jedna výstava v tovární hale, dvě venkovní na pěkném trávníku, z toho nedělní s deštěm
* Jaká je Bosna těchto dní očima projíždějícího návštěvníka?
To najdete v reportáži ze země vzdálené téměř 1200 kilometrů od Prahy, v níž se před devíti lety urputně bojovalo. Proč? Navštivte odkazy na konci této stránky.

Původně jsem o tomto víkendu chtěla být ve Švýcarsku na dvou mezinárodních výstavách v St. Gallen. Moje rozhodnutí se změnilo koncem v února v Záhřebu, kde mě osobně kontaktoval jeden z organizátorů Bosenské výstavy s tím, že by si považovali za čest přivítat naše čínské naháče na svých třech květnových výstavách. Zmínil velice atraktivní složení zahraničního sboru rozhodčích a možnost splnit šampionát Bosny při zisku již dvou CAC. Abych pravdu řekla, definitivně mě přesvědčila až možnost nechat posoudit naše psy španělským rozhodčím, jímž byl Norman Huidobro Corbet (posuzoval Gessi v Best in Show loni v Berlíně) a především irským rozhodčím Jackem Traversem. Dalšími zahraničními rozhodčími byli: Paul Stanton (S); Petru Muntean (Rum); Igor Selimovič (HR); Dušan Paunovič (SCG); Marius Ilev (Rum); Radovan Mazalica (Rum). 

Teprve v březnu jsem se začala informovat o tom, co všechno cesta do Bosny obnáší. Ukázalo se, že jednoduchý výlet vypadá poněkud jinak. Především jsme potřebovali víza, přičemž nejbližší ambasáda Bosny a Hercegoviny je ve Vídni! V euforii cesty na Crufts a do Brazílie jsem Bosnu odsunula do pozadí a věnovala se aktuálnějšímu dění. Jedinou věc, kterou jsem udělala, bylo kontraktování pořadatelů e-mailem s tím, že bych ráda přijela se čtyřmi čínskými naháči, přiložila jsem běžné informace o psech a otázala se, co všechno mám pro naší účast udělat. Vzápětí jsem e-mail pustila z hlavy. Jaké bylo moje překvapení, když mi přišla velice vřelá odpověď s potřebnými informacemi i s tím, že moje psy rovnou zařadili do katalogu a platit mohu na místě. Kromě toho mi během dvou dní pošlou faxem pozvání, jež je nutné pro vyřízení víz a kdybych cokoliv potřebovala, jsou mi kdykoliv k dispozici, nemám se obávat je kontaktovat. Tak vstřícné jednání mě mile překvapilo a víceméně rozhodlo o tom, že jsem s Bosnou začala počítat. Znovu se potvrdilo, že člověk nemá nikdy říkat nikdy. Po přečtení sugestivních zážitků účastníků z výprav do Bosny a podobných zemí, mě zpravidla obcházely mrákoty a říkala jsem si, že "Tam tedy nikdy"! A vida. Uplynul rok, mám za sebou řadu dalších nesmírně cenných výstavních i lidských zkušeností a před sebou plán na cestu do Bosny, do země, o které jsem slyšela jen to, že v ní byla válka a že je tam nebezpečno. Teď už vím, že nejhorší jsou předsudky a malé znalosti skutečného stavu věcí. Další skvělé ponaučení do života!

Když jsme se vrátili z brazilského Ria, usoudila jsem, že vyřizování víz a formalit do Bosny je proti hektickým brazilským zážitkům jen lehká epizodka a také jsem tak k naší účasti přistupovala. Maximálně nikam nepojedeme. Víc se stát nemůže. Víza do Bosny jsme osobně vyřizovali přímo ve Vídni až týden před vlastním odjezdem a tímto děkuji všem zkušeným za užitečné rady a paní Růžičkové za praktickou pomoc. I na ambasádě jsme se setkali s originálním a nakonec i velmi vstřícným přístupem, čímž si Bosna a Hercegovina, získala předem mé sympatie. Protože manželovo i moje pracovní vytížení bylo před odjezdem do Bosny téměř extrémní, začali jsme shánět ubytování v Mostaru dva dny před odjezdem. A zase pomohli místní pořadatelé, jak nám, tak naší spolucestující Janě, která se k nám připojila v druhém autě se svou fenkou afgánského chrta. Tak se stalo, že jsme se v pátek ráno po půl čtvrté vydali ve dvoudílném konvoji na cestu dlouhou téměř 1200 kilometrů na trase Praha, Brno, Mikulov, Vídeň, Graz, Maribor, Záhřeb, sjezd z dálnice na Okučani, Bosanska Gradiška - hraniční přechod, Banja Luka, Jajce, Vakuf, Bugojno, Prozor, Jablanica, Mostar. Nafaxovaný popis cesty nám hodně usnadnil život a s několika přestávkami jsme do Mostaru přijeli v osm večer. 

Cestou jsme se seznamovali s územím Bosny a Hercegoviny, které jsme navštívili vůbec poprvé (Slovinsko i Chorvatsko známe dobře). Před očima mi jako film běželo vyprávění Ilony Dandanové o této zemi. Krásná příroda, země plná paradoxů, neuvěřitelně krásné, nové, honosné paláce vedle rozstřílených domů, mohutná výstavba nových sídel atd. Strach jsme měli z kvality silnic, ale ukázalo se, že v mnoha ohledech jsou na tom zdejší cesty lépe než u nás. Tedy pokud přijmete za svůj fakt, že nepojedete po dálnici, ale serpentýnami v horách a údolích, kde se tu a tam jen těžko vyhnou dva kamiony. Vojenské jednotky tu pomohly vybudovat základní spojení ze severu na jih země. Naše cestovní rychlost nemohla být vyšší než mezi 50 až 80 km/h, mimo jiné už proto, že tu a tam čekali za bukem místní policisté s ručními radárky (bylo jich ale výrazně méně, než na kolik jsme zvyklí v poslední době v Maďarsku!). Nevím, jak je to možné, ale všechny pokuty nás minuly. Cestou jsme se zdárně vyhnuli vrhu štěňat batolících se po silnici (ale leknutí to bylo hrozné), jedné pářící se psí dvojici a několika smutným psím invalidům. Hordy toulavých psů jsme naštěstí neviděli. Naopak zdejší příroda nám poskytla úchvatné pohledy do horských údolí, na přehrady, řeky i na skalní velikány. Jaro tu bylo v plném proudu a zeleň milosrdně skryla stále viditelné následky bitev. Kaňony s vraky aut, vyhořelé domy a rozstřílená stavení ale nejde úplně přehlédnout. Přesto je vidět, že se Bosna zdárně zotavuje a chvílemi jsme si připadali jako v Jiříkově vidění. Cestou jsme si zopákli i azbuku, protože veškeré nápisy (včetně skromného značení cest) v oblasti Banja Luka v latince prostě nenajdete.

Mostarem jsme projeli spíše instinktivně a před naším hotelem se ocitli víc náhodou než cíleně. Ale povedlo se a první noc jsme strávili na místě, které se dalo klidně vyměnit za jakékoliv jiné v západní Evropě. Po vzájemné poradě jsme si zamluvili i nocleh na další noc, mezi sobotní noční a nedělní denní výstavou. Nevěděli jsme sice, zda budeme mít vůbec čas si ze soboty na neděli lehnout, ale vidina teplé sprchy a třeba jen dvou hodin pořádného spánku byla silnější než improvizace noclehu v autě.

Sobotní mezinárodní výstava se konala kousek za Mostarem, v tovární hale areálu Soko. Než jsme zaregistrovali cedulku "CACIB Mostar", skončili jsme nejprve v místní hliníkárně, ale druhý pokus a následování italského vystavovatele nám pomohlo. Továrna netovárna, ve většině dostatečně velkých výstavních kruhů byly koberce i standardní vybavení a ani prostor pro Best in Show nepostrádal obvyklý vzhled (tedy pokud pominu letadlo zavěšené u stropu). Pro návštěvníky výstavy, zejména pro dámskou část, byly překvapením převážně turecké záchody. Slyšela jsem nářek, jak je to tu hrozné a pomyslela si, že dotyčné dámy jistě nezažily výstavu v Aradu, kde se na podhradním travnatém areálu nacházela jediná dřevěná kadibudka bez vody, zatímco bosenská tovární hala disponovala čistě bíle vykachlíkovanými místnostmi s tekoucí vodou, toaletním papírem a mýdlem. Pravda, bylo tu vlhko, čímž se převlékání stalo poněkud rizikovou záležitostí, ale zvládnout se to dalo.

Hned ráno bylo možné zaplatit výstavu nejen do Mostaru ale i výstavu noční v Širokém Brijegu. Tak jsem z katalogů zjistila, že oddechová "selanka" se ve výstavním kruhu s číňany nekoná. Sešlo se tu nejen deset jedinců, ale i kvalitní konkurence doprovázená profesionálními handlery. Navíc obě národní výstavy neměly vypsanou mezitřídu, takže se všichni psi bez šampionátů sešli najednou ve třídě otevřené. Podobná situace nastala u řady plemen a tak o různá překvapení nebyla nouze. O zpestření se postarali i zahraniční rozhodčí, kteří samozřejmě posuzovali dle svých běžných zvyků a řada psů odešla s velmi dobrou i ze třídy šampionů. Jak řekla účastnice loňské výstavy, kvalita psů byla téměř nesrovnatelná, protože sem zavítaly týmy profesionálních handlerů z Itálie, Chorvatska i Slovinska. Mohu jen potvrdit, že se tu sešla u více plemen  poměrně luxusní společnost pejskařů, kteří se s námi naprosto pravidelně potkávají na neprestižnějších výstavách po celé Evropě. Mezi účastníky bylo několik světových i evropských vítězů a hodně vícenásobných šampionů. Tomu odpovídalo i oblečení majitelů a kvalita předvádění psů, špičkou byli podle mě Italové. Můj závěr je jednoduchý - zapomeňte na to, že si do Bosny pojedete jen tak pro tituly. Tahle doba díky šikovnosti a snaze zdejších pořadatelů velmi pravděpodobně skončila. Mít šampiona Bosny a Hercegoviny se stane brzy docela prestižní záležitostí.

Díky zajímavé konkurenční situaci se u číňánků povedlo nevídané. V soutěži o BOB jsme si s manželem v Mostaru zaběhali mezi samými profesionálními handlery (Gregor Nemanič, Ante Lučin a Richard Hellman). Bylo nám ctí, pánové! V Brazílii jsem byla v kruhu jen s jedním profíkem, zatímco tady hned s tříčlenným kolektivem. Nádhera! Jenže světe div se, na vítězství dosáhl můj manžel s Akimem, což si spolu zopakovali ještě v neděli v Medugorje, zatímco Gessi získala titul BOB s pořadovým číslem 60 na noční výstavě v sobotu. A hned byl důvod k oslavě. Jen nevím, co si mám myslet o ranním Hanušově odhodlaném prohlášení: "Dneska koupu a fénuju Akima na BOBa!" Že by se ti dva na nás s Gessi předem domluvili? (Doufám, že to vezmete jako vtípek, protože výsledek mohl samozřejmě a jako vždy dopadnout naprosto jakkoliv.) Nebo že by můj manžel tajně přešel k profíkům :)) Z mého čtyřčlenného výstavního kolektivu šampiona Bosny nesplnil bohužel jen Cody, kvůli kterému především jsem tuhle anabázi podnikala. Jo, jo, cesta propagace za zrovnoprávnění labutěnek bude ještě dlouhá. Nicméně už dobře vím, že je určitě všechno tak, jak má být. Jestli osud zrovna teď Codymu úplně nepřál, pak ho jistě za odměnu čeká něco jiného a ještě lepšího. S jeho věčným optimismem to ani jinak není možné.

Dařilo se i oběma peruánským naháčům českých majitelů, kteří sváděli souboj se známým francouzským vystavovatelem panem Vielem a jeho výstavním týmem, i když Calista paní Růžičkové měla vlastně bitvu jen "domácí" (je z chovu pana Viela). Atraktivně vypadá puntíkovaný Asyn z Krásného Botiče, pro kterého mám slabost od prvního okamžiku, co ho znám. Pan rozhodčí Muntean z něj byl také nadšený, což mu vyneslo BOB v nastoupené konkurenci a ještě výběr do finále v páté skupině FCI.

Mezinárodní výstava v Mostaru skončila  v půl sedmé večer (začala s téměř dvouhodinovým zpožděním), my jsme jen krátce přibrzdili před naším hotelem, já přibalila krmení pro pejsky, doplnila teplé bundy i naše jídlo a pokračovali jsme hledat sportovní areál PECARA do vesničky Široki Brijeg, jež měla být vzdálená asi 20 kilometrů od Mostaru. Na internetu jsem se dočetla, že "Pecara" je fotbalový stadion úspěšného družstva Široki Brijeg a tak jsme po půlhodině jízdy přes kopce a serpentýny nad Mostarem hledali typické "plácačky" kolem stadionu. Pořadatelé nás opět překvapili, když cestu dobře označili, takže jsme vůbec nebloudili. Místo mělo jen jediný háček. Nebylo kde parkovat a na plochu stadionu se dalo s klecemi dojet jen po silně svažitém betonu z výšky tribuny až dolů na trávník. Nakonec jsme vše zvládli a rozložili se na luxusní trávě, abychom vyčkali zahájení výstavy v 21 hodin. Španělský rozhodčí Norman Huidobro Corbet pro nás byl jednou velkou hádankou, protože ráno udělil na výstavě mnoha psům velmi dobré i ve třídách šampionů bez mrknutí oka. Když jsem viděla, že postupně zadává mým psům výborné, spadl mi kámen ze srdce a všechno ostatní už byly jen milé prémie. Noční výstava se i přes hodně chladné počasí ukázala být šťastnou pro Gessi, která navzdory finálové soutěži po jedné hodině v noci odvedla svůj obvyklý výkon. Noční perličkou se stala můra, která si v záři reflektorů zvolila mojí fleesovou bundu jako dopravní prostředek a nechala se nosit po stadionu k pobavení návštěvníků výstavy. Na hotel jsme se vrátili promrzlí (na rozdíl od našich pejsků, kteří si lebedili v teplých oblečcích a dekách), až těsně před třetí hodinou ráno a téměř ihned jsme padli "za vlast". Zvonění mobilu místo budíku bylo nejprotivnějším zvukem, jaký jsem v poslední době slyšela. Zato pejskové byli plní elánu, kam že to zase pojedeme a co zajímavého uvidíme. Jejich elán byl naštěstí nakažlivý, takže se i naše nálada postupně zvedla na snesitelnou úroveň.

Nedělní národní výstava se konala ve vyhlášeném poutním místě Medugorje, jehož proslulost zajistilo pověstné zjevení Panny Marie. Pravda, tady jsme směrovku ke sportovnímu areálu DODIG i paní s foxteriéry na křižovatce vesele přehlédli, zato jsme se projeli po městě, kde panoval čilý turistický ruch. Druhý pokus byl úspěšnější a během chvíle jsme stáli v krásném sportovním areálu. Ani tady byste neřekli, že se nacházíte zrovna v Bosně. Pečlivě udržovaný komplex sportovišť s anglickým trávníkem, báječná možnost venčení v parku (pejskům jsem ale musela vysvětlit, že zdejší okrasní pávi nejsou vhodní ke žvýkání a hře na babu), teplé jídlo i dostatečné další občerstvení. Jen počasí nechtělo moc spolupracovat. Slunečno se prostřídalo s oblačností a na finálové soutěže docela pěkně lilo. Akim s Belisskou podruhé ukázali, že jsou zdatnou dvojicí a odvezli si i druhý pohár za druhé místo v soutěži párů (v sobotu v noci jsem je nevystavovala a nechala odpočívat). Na stupních vítězů jsme s chutí pogratulovali páru českých jezevčíků. O českých vystavovatelích tu bylo vůbec slyšet. Z Prahy a Brna sem dojely dva autobusy a čeština tu zněla na každém kroku. Jinak je běžným dorozumívacím jazykem kynologů po Evropě převážně angličtina. Velký počet vystavovatelů přijel z Itálie, Chorvatska, Slovinska, potkali jsme ale i Němce, Francouze, Slováky, Maďary a majitele z okolních států. Dlužno dodat, že čeští psi si vedli velmi dobře a na stupních jsme je viděli často. Moc mě potěšila atmosféra, v níž se většině českých zástupců ve finále fandilo a Eva Neduchalová se svým kerrym sklidila v Best in Show bouřlivý aplaus. Však si na ohromném dortu, ceně pro vítěze Best in Show v Mostaru, pochutnali cestovatelé z obou autobusů i další čeští majitelé.

Přiznávám, že jsem měla výjimečně chuť odjet z deštivé nedělní výstavy už po posuzování. Jenomže BOBa vyhrál Akim, vedený mým manželem a moje drahá polovička mě víceméně přesvědčila, že zůstaneme do konce (to jsem ještě netušila, že ve frontě na diplomy šampionů budeme stát ještě půl hodiny po skončení Super Best in Show). Proti jeho argumentu: "Chtěla jsi irského rozhodčího, tak tady ho máš", (irský rozhodčí nás bohužel neposuzoval v kruhu, zato byl navržen na posuzování IX. skupiny v BIG) se nedalo nic namítat. K manželovi se hlasováním přidala i naše milá spolucestující Jana a bylo rozhodnuto. Šla jsem se převléknout do "finálového" a v dešti vyrazila soutěžit s párem i do IX. skupiny. Výsledky znáte. Pár byl druhý, Akim získal od irského rozhodčího res. BIG a mě nezbylo nic jiného než s obdivem uznat, že můj manžel měl zase pravdu! Modrá miska pro psy, která ladila s barvou mého kostýmu, už byla jen pověstnou třešničkou na dortíku a legráckou pro zasmání.

Tomu, kdo získal pro svého psa alespoň 2x CAC, vystavili pořadatelé na místě diplom šampiona Bosny a Hercegoviny, ovšem po vystání dlouhé fronty a za poplatek 25 EUR! Napadlo mě, že to organizátoři měli dokonale promyšlené. To, co majitelé psů ušetřili na mírných vstupních poplatcích s radostí vydali za diplomy šampionů. Výborný strategický tah.

Po výstavě jsme se vydali rovnou domů. Přesně jak jsme předpokládali, skolila nás únava v chorvatském Záhřebu a tak se osvědčený hotel Zagreb stal ve dvě hodiny v noci naším útočištěm se sprchou, pohodlnou postelí i snídaní. V pondělí jsme se ve tři odpoledne po předchozí pohodové cestě zastavili v Mikulově na obědě, aby nás k našemu překvapení dojel druhý z českých autobusů (první už byl v Praze). Prý cestou zabloudili, ale užili si krás Bosenské přírody a země. Dojmy by vám museli vyprávět sami.

Máte-li odvahu na dlouhou cestu, klidně do téhle země vyjeďte. Je minimálně velmi poučné vidět, jak nesmyslné je někdy lidské počínání, zejména to, které skončí válkou. Je dobré uvědomit si, co máme doma a jak vypadají opravdové životní problémy, kterými jsou ztráta nejbližších, ztráta střechy nad hlavou, chudoba, nezaměstnanost a poválečná invalidita. Krásná bosenská příroda se bude ještě mnoho let vyrovnávat se zásahy člověka, které mají k šetrnému počínání hodně daleko. Za jak dlouho bude území státu prohlášeno za kompletně odminované, to se lze jen ztěží dohadovat. Proto nezapomeňte, že i devět let po válce je nebezpečné vypustit vaše psí svěřence někde bez vodítek kvůli nastraženým minám. Jinak ať se vám v Bosně líbí a na výstavách daří.

Chinese Crested Dog
Posuzoval: CACIB Mostar 15.05. - Dušan Paunovič (Srbsko a Černá hora - Serbia and Monte Negro)
Posuzoval: CAC Široki Brijeg 15.04. - the night show - Norman Huidobro Corbet (Španělsko - Spain)
Posuzoval: CAC Medugorje 16.04. - Petru Muntean (Rumunsko - Romania)

Finálové soutěže: (dog show; place; dog; judge)
CACIB 15.5. - 2. místo páry (couples): Belissa z Haliparku + Akim Hvězda z Podmok (Petru Muntean - Rom)
CACIB 15.5. - finale BIG 4.- 5.  - Akim Hvězda z Podmok (Dušan Paunovič - SCG)
CAC 15.5. - Best in Group 3 - Gessi Modrý květ (Tino Pehar - HR)
CAC 16.5. - 2. místo páry (couples): Belissa z Haliparku + Akim Hvězda z Podmok (Igor Selimovič - HR)
CAC 16.5. - res. Best in Group  - Akim Hvězda z Podmok (Jack Travers - Irland)
CAC 16.5. - Junior BIS 3 - Wiktoria Maff-Staff (Tino Pehar - HR)

Junior champion BiH:
Wiktoria Maff-Staff
Šampioni BiH:
Amaretto de Gabritho;
Lovely Boy od Chlpíků;
Orchidea Orca od Chlpíků;
Ch. Belissa z Haliparku
Ich. Akim Hvězda z Podmok;
Ich. Gessi Modrý květ

Perro sin pelo del Peru
Posuzoval: CACIB Mostar 15.05. - Petru Muntean (Rumunsko - Romania)
Posuzoval: CAC Široki Brijeg 15.04. - the night show - Dušan Paunovič (Srbsko a Černá hora - Serbia and Monte Negro)
Posuzoval: CAC Medugorje 16.04. - Tino Pehar (Chorvatsko - Croatia)

Šampioni BiH:
Funnyface de E.T. Allccodon
Amazonia del Nari Walac
Asyn z Krásného Botiče
D´Allko Sipan Delfino Can
Uqllu Mama Quila de Bodhisattva
Uqllu Calista de Bodhisattva
Alma Mochica Delfino Can

Něco navíc: 
Reportáž o návštěvě Mostaru, důvody proč tu došlo k válce a další zajímavé postřehy najdete na těchto stránkách:
Mostar 1; Mostar 2 ; Bosna 1; o BiH ze stránek českého velvyslanectví; 

17.05.2004 - Brychtová , foto: ing. Brychta