Mezinárodní výstava (2x CACIB)

Sofia - Bulharsko - 17. + 18. května 2003

Do Sofie jsme vyjížděli z Prahy v pátek ráno, ve čtyři hodiny. Museli jsme zvolit horší cestu přes Rumunsko, neboť v Jugoslávii, ve které jsou mnohem lepší silnice byla od 1. 5. zdražena vstupní hraniční propustka ze 7 na 55 euro a většina lidí v autobusu nechtěla zaplatit. Na cestě tam byli i nezvykle přátelští celníci. Na Slovensku po nás chtěli, abychom všichni vystoupili ven a připravili si pasy. V tom si jeden z celníků všiml, že máme plno psů a řekl: "Se psy ven nemusíte. Promiňte, já to nevěděl. Ty by nám tady nadělali. Jeďte, hezký den!" Maďarský celník s námi zase mluvil česky a rumunský slovensky. Vše vypadalo jako z pohádky. Jediné vzrušení způsobil čáp, nízko letící přes silnici, který jen o pár centimetrů minul čelní sklo autobusu. Neskutečně zničené rumunské cesty nás velmi zdržely a to nás ještě čekaly mnohem horší, bulharské. Protože výmoly v silnicích byly obrovské, nebylo možné jet více, než 50 km/hod. Bylo tudíž zcela jasné, že začátek výstavy nestihneme, ostatně,  jak se již při našich cestách stalo zvykem. Poučeni z minula, měli jsme s sebou samozřejmě i několik telefonních čísel na pořadatele výstavy a průběžně jsme si posílali mobilními telefony SMS zprávy. Výstava začínala v deset hodin, ale nám v tu chvíli zbývalo ještě asi 200 km do cíle. Odepsali nám: "Jeďte, dáváme vám čas do dvanácti hodin". To jsme však ještě netušili, že nás před Sofií čeká téměř 80 km objížďka, kvůli uzávěru silnice. 

Na výstavu jsme přijeli až téměř ve 14. hodin. Je to neuvěřitelné, ale posuzování plemen s českou účastí posunuli na závěr. Navíc nám vyšli natolik vstříc, že abychom nezdržovali sebe ani ostatní, dali nám pořadatelé hned u vchodu jeden společný katalog, ve kterém byly vloženy samolepky s výstavními čísly českých psů, s tím, ať si je rozdáme a placením se v tuto chvíli nezdržujeme, že vše vyřídíme až po výstavě. Bulharsky se čínský chocholatý pes řekne kitajsko golo kuče. Na tuto cestu jsem brala Irwina a Gisele a navíc Areese Gábiny Noskové, která sama nemohla jet, ale pejsek potřeboval nutně posledního CACIBa. Arees svým krásným osrstěním připomíná spíše malého afgánského chrta a navíc je velmi milý, přátelský a za všech okolností vrtí ocáskem. Bylo mi tedy potěšením, ho předvést. V sobotu nás posuzoval slovinský rozhodčí pan Stefan Sinko, kterému se líbil americký typ labutěnky s postavenými oušky a BOBa zadal Gisele. Ta v soutěži BIG postoupila do užšího výběru a Irwin se umístil v BIS junior na 2. místě za pekinézem. Na této výstavě byly ceny jen za první místo ve skupinách a v BIS, takže jsme odcházeli zcela s prázdnou. Do výstavní přílohy průkazu původu nám vše bylo zapsáno až po předložení dokladu, že jsme výstavní poplatky uhradili. Během výstavy se nás organizátoři přišli několikrát zeptat, jestli je vše v pořádku. Akce se konala na fotbalovém stadionu, bez jakékoliv možnosti úkrytu před deštěm a ten nás, jako naschvál, ke konci posuzování zastihl. Protože nám vedení výstavy přislíbilo sehnat pěkné, přesto levné ubytování, jela technička výstavy svým autem před naším autobusem, aby nás k němu bezproblémově dovedla. 

Máte-li také nedostatky ze zeměpisu, jako jsem měla já, pak vězte, že celá Sofie je obklopena vysokým pohořím Vitosha. Na jednom z vysokohorských hotelů jsme měli zamluvený nocleh. Jezdila k němu sedačková lanovka, neboť se jednalo o chráněné území. Při představě jízdy se psy na tomto zařízení jsme si vymohli průjezd autobusem. Velmi pěkné dvoulůžkové pokoje s příslušenstvím, balkónem a snídaní přišly na pouhých 40 euro. Protože jsme byli velmi vyhládlí po dlouhé cestě i výstavě samotné, šli jsme pochopitelně i povečeřet. Dalším milým překvapením byla velmi chutná kuchyně a nízké ceny. Drobnou nepříjemností bylo jen to, že všude pobíhali toulaví psi a bylo těžké venčení těch našich. Venku  bylo pěkně teplo, ale na okolních vrcholcích byl stále ještě sníh. Po té, co jsme spánkem nabrali síly, vyjeli jsme vstříc dalšímu výstavnímu dni. Hotelová recepční, které právě končila služba, nás požádala, zda-li bychom ji nesvezli dolů do města. Byli jsme rádi, neboť jsme měli trochu obavy, jak se bez průvodkyně, která nás sem včera doprovodila, z pohoří vymotáme. Jeden mladík bulharské slečně ochotně uvolnil své místo a sám stál v uličce. Slečna nám však situaci rozhodně neulehčila, neboť do práce byla zvyklá jezdit lanovkou a vůbec nebyla schopná říci, kde a kudy odbočit, takže jsme se pohořím projeli i s ní. I tak,jsme byli na výstavě jako první. Vtipkovali jsme, že bychom dnes mohli organizátorům zavolat, že by kvůli nám pro změnu mohli začít s výstavou dříve. Čekal nás krásný slunečný den a bulharský rozhodčí Ivan Dimitrov. Tentokrát obdržel BOBa mladý Irwin. V BIS junior skončil stejně jako včera na 2. místě, tentokrát však za dalmatinem. Byli jsme tedy opět bez jakékoliv ceny a domů jsme si vezli jen diplomy a posudky. A jak je ve zdejších zemích běžné, nedočkali jsme se ani CAC a CACIB karet. Na cestě zpátky jsme požádali řidiče, zda by s námi neprojel okruh městem a my si mohli prohlédnout památky a zvláště pak nádherný kostel Alexandra Něvského. Ve zdejší tržnici jsme si chtěli i něco nakoupit, ale naprosto nikdo od nás nechtěl přijmout eura, trvali na platbě v leva. A protože jsme v blízkosti neobjevili směnárnu, nemáme nic. V centru Sofie je spousta rozbitých a opuštěných domů a v nich spousta opuštěných psů. Neviděla jsem, že by ohrožovali lidi nebo ty šťastnější pejsky, kteří mají majitele. Chodí však až do těsné blízkosti a se zoufalým pohledem v očích žebrají. Snažili jsme se alespoň některé z nich nakrmit svým jídlem, či zásobou granulí, které jsme vezli svým psům. Vkus zdejších obyvatel je prazvláštní, neboť zde "frčí" betonoví jeleni a u jednoho z domů jsme v těsné blízkosti paroháče viděli ještě zmenšeninu parní mašiny. 

Další neznalost ze zeměpisu nám nakonec připravila jediné dobrodružství, které jsme na této cestě zažili. Rumunsko-bulharskou hranici tvoří téměř celou řeka Dunaj a přestože je velmi dlouhá, vede přes ní pouze jediný most, hraniční přechod Giurgiu v Rumunsku a Russe v Bulharsku. Tím jsme náhodou na cestě tam projeli, ale cestou zpět jsme opět trochu bloudili. Kromě zničených, dalo by se říci téměř neexistujících silnic, zde není zcela běžné dopravní značení, takže na křižovatkách jsme hlasovali, kam jet. Když jsme již byli od tankodromu, který byl na mapě zcela klamně značen jako silnice první třídy, pěkně daleko, místní obyvatelé znali zkratku a jedouc před námi ve svém žigulíku nám ukázali cestu přes pole a louky. Když jsme podle mapy dojeli až k hraničnímu přechodu Orechovo, zjistili jsme, že se do Rumunska dostaneme pouze obrovským trajektem mezi kamiony. Vyčkali jsme si pěkně velkou frontu. Když zjistili, že máme plný autobus psů, vybrali od nás očkovací průkazy a zavolali veterináře, který nám do nich nabouchal obrovská kulatá razítka psaná azbukou. Než si prohlédl psy, málem nás za živa sežrali komáři. Zaplatili jsme 45 euro za vozidlo, 3 eura za lodní lístek pro každou osobu a 6,5 eura za psa. Na říční trajekt jsme najeli jako poslední, a to ho kvůli nám ještě celník pěknou chvíli pozdržel. A protože se plavidlo na řece otáčelo, vyjížděli jsme z něho naopak jako první, a to couváním, neboť nebylo možné se v úzkém prostoru otočit. Vjeli jsme na rumunský hraniční přechod Bechet, kde nás čekalo šokující překvapení v podobě páchnoucího postřiku. Od řeky k hraniční závoře bylo nutno projet něčím, co vypadalo jako nedokončené rezavé lešení. Byla to však "myčka" na fotobuňku, která při vjezdu začala zvrchu i ze všech stran stříkat prudce velmi páchnoucí dezinfekční roztok, to vše bez jakéhokoliv upozornění, či nápisu. Bylo velké dusno a tak jsme měli otevřená všechna okénka. Ti nešťastníci, kteří seděli vepředu, dostali přímý a silný zásah. My vzadu jsme v hrůze a s rychlostí okénka zavírali a vtipkovali jsme, že zasažení můžou býti rádi, že tam nenajeli v kabrioletu. Dezinfekce byla nejenom páchnoucí, ale i silná, neboť v malé chvíli vyžrala všechen hmyz z čelního skla. Řidič vybral pasy a šel s nimi na celnici. Vrátil se velmi rozezlen a volal: "Co jste si to zase vymysleli?Do jaké p....e jste nás to zatáhli? Tady je nějaká malárie nebo co?", a nesl nějaké prohlášení psané v rumunštině, které bylo třeba podepsat. Něco o malárii to bylo, ale co, to nikdo nevěděl. Možná, že jsme podepsali, že malárii přenášíme, ale spíše to bylo čestné prohlášení, že ji nemáme. Celník ještě trval na tom, že chce vidět zdravotní připojištění do ciziny. Příliš tomu však asi nerozuměl, neboť kdo ho neměl, prokázal se kartou VZP nebo kreditkou a on byl spokojen. Po té jsme zaplatili ekologický poplatek a než jsme se dočkali pasů, žebrali u schůdků autobusu, přímo u hraniční závory, dva vychrtlí toulaví psi. Celník je míjel, jako by tam ani nebyli. Začali jsme je opět okénky krmit a protože jsme čekali dlouho, přiměřeně tomu jsme je i obdarovali potravou. Najednou jeden ze psů padl na bok, jen necelý metr od schůdků autobusu a vypadalo to, že z přejedení zemřel. Nikoliv, pouze usnul a hraniční ruch mu vůbec nevadil. 

Když už vše nasvědčovalo tomu, že budeme odjíždět, rozhodl se jeden z celníků, že nás ještě "prošácne". Do autobusu klepal zespodu kladívkem, vevnitř obhlížel věci uložené v prostoru nad hlavami. Majitel bearded kolie si v tu chvíli položil na svůj obrovský cestovní vak, který měl na zemi u sedadla pod oknem přikrývku a vzbudil podezření, že cosi schovává. Dost jsme se pobavili, avšak lačná touha celníka po odhalení něčeho nepatřičného nebyla naplněna. Vak totiž obsahoval pouze psí kosmetiku a obrovské množství ručníků, neboť o výstavní srst fenky Grace majitel mimořádně pečuje, takže jich s sebou vozí někdy i pětadvacet. Poté, co byl prošacován ručník po ručníku, mohli jsme odjet. Nevšední zážitky tím byly již téměř vyčerpány. V temné noci u lesíka bylo nutno zcela mimo program stavět kvůli dvěma dámám. Řidiči však nepostřehli, že ven proběhla ještě třetí. Dveře se zavřely a autobus se rozjel. Na naše zděšené výkřiky, že za námi někdo běží, reagoval řidič tak, že omylem otevřel zadní dveře a z nich málem na silnici vypadl jeden z cestujících. Domů jsme se dostali až v pondělí pozdě večer. Ve čtvrtek v noci nás však čeká další cesta, tentokrát do rumunské Constanty.

Čínský chocholatý pes (variety společně)
17.5. Posuzoval: Stefan Sinko (Slo)
18.5. Posuzoval: Ivan Dimitrov (Bulharsko)

Class	Dog	17.5.	18.5.	Owner
P-TM	Irwin Modrý květ (HA)	V1, Best junior, res. BIS junior	V1, Best junor, BOB, res. BIS junior	Dandanová
P-TS	Aress Pupo-Haichi (PP)	V1, CAC, CACIB	V1, CAC, CACIB	G. Nosková
F-TS	Giselle Modrý květ (PP)	V1, CAC, CACIB, BOB, užší výběr BIG	V1, CAC, CACIB	Dandanová

Splněné šampionáty:
Arees Pupo-Haichi splnil podmínky pro udělení titulu Interšampion
Gisele Modrý květ splnila podmínky pro udělení titulu Klubový šampion KCHN
Irwin Modrý květ splnil podmínky pro udělení Bulharského junior šampiona

20. 05. 2003 - I. Dandanová